Úvod.

Na těchto stránkách nehodlám suplovat, ani opakovat stohy knih, které byly o fotografii napsány. Chtěl bych vám jen dát několik rad a námětů k přemýšlení nad vaší vlastní fotografií, převážně z pohledu reportážního fotografa.

Pokud začnete vážněji uvažovat nad tím, co a jak jste již nafotili, patrně zjistíte, že ne všechna témata zvládáte stejně dobře. Někomu jde lépe fotit přírodu, někomu zvířata a někomu například lidé. Každý si musí najít svůj způsob fotografování "svého" tématu, k čemuž vede cesta přes čtení, rozmluvy s ostatními fotografy, až po rozbor cizích, mnohdy mnohem lepších fotografií. Je přirozené, že nejdříve začnete vidět chyby na cizích fotografiích. Tím, že si uvědomíte cizí chyby, časem ubydou i vaše vlastní. Možná :-)

To, jak nastavit starý manuální foťák bez automatiky, případně, jak souvisí čas, clona a citlivost (ISO), jsem se snažil vysvětlit v části „převodní tabulky“.

Základní chyby ve fotografii byly pravidelně popisovány v časopisu Photo life (Československá fotografie), vydávaným panem Karbusickým, v rubrice Fotoškola Photo life - Chybí jen malý krůček. Pokud smím doporučit, prostudujte tuto rubriku časopisu (rok 2001 a pozdější). Tam jsou popsány skutečně základní chyby (např. ořezu snímku, nevhodný dotek linie v pozadí s hlavním objektem, nevhodná kompozice na snímku), kterých je třeba se vyvarovat, protože u vystavených fotografií nelze postávat a vysvětlovat, že to prostě jinak nešlo a stejně vás to i tak málem stálo život. Krásných fotek je příliš mnoho, než aby mezi ně mohlo patřit dílo, obsahující kompromisy či chyby. Také je třeba přijít na to, která vaše fotka má něco navíc, co ostatní zaujme (a na to nestačí jen chvála od přátel) a která fotka je naopak zajímavá jen pro vás.

Pro informace je nutno chodit na internet, nebo do knihovny, ale dát pozor, vzhledem tomu, že tato místa obsahují mnohá doporučení, kdo pisatele platí a jak to asi ovlivnilo jeho doporučení směrem k vám. Za dobrý zdroj je také možné brát například různé uživatelské recenze, například na Heuréce.

A než to zapomenu, víte, jak fotit ohňostroj?

Doporučuji stativ, clonou na hodnotě 8, čas na hodnotě 10 vteřin (proto stativ kvůli ne-rozhýbání) a ISO na hodnotě 100. Při větším ISO použít vyšší clonové číslo, čas je třeba nechat, nebo časem experimentálně prodloužit (a posunout clonu). Ideální tedy bude pracovat ve zcela manuálním režimu M.

o o o

Fotografování je drahé.

Fotografování je dnes prezentováno jako jednoduchá, masová záležitost, kterou zvládne každý. Výsledky této činnosti již však mohou být velmi rozdílné. Do jisté míry platí, že čím větší odchylka od "masové" fotografie, tím více utratíte za foto-výbavu. Tato úměra však nemá lineární průběh a nezřídka se stane, že utratíte své "životní úspory" za foto-výbavu, načež se dozvíte, že děláte jen "docela hezké fotky". V tom lepším případě. Základ fotografie, či jakéhokoliv obrázku je vlastně v základu shluk barevných skvrn, který buď vyvolá nějakou emoci, nebo zapadne mezi ostatní „shluky“. Jistě jste si všimli, že mobilem lze vyfotit to, co by s klasickým foťákem šlo těžko a naopak. Jde o zachycenou atmosféru a o vyvolané emoce. S lepšími přístroji uděláte fotku, která bývá kvalitní i po výřezu a zvětšení, může však působit mnohem chladněji.

Protože je naše koruna přidržována v nízkém kurzu oproti měnám téměř všech zemí, tak jen o maličko lepší součást foto-vybavení stojí "hříšné koruny". Když jsem začínal brát fotografii vážně, domníval jsem se, že stačí být učenlivý a pilný, koupit středně drahé - poloprofesionální zařízení. Dnes vím, že pokud bych neměl dobré známé, kteří mi občas zadají placenou práci, investice do foto-vybavení by se mi nikdy nevrátila. Co se však vystavování týká, musím se smířit s tím, že své fotografie uvidím tam, kde si to sám zaplatím, nebo někde na internetu. Takže moje investice do techniky, do výroby fotek a ještě do jejich zveřejnění. No, tomu říkám kšeft za všechny prachy. :-) Přitom hranici, kdy by vám focení vydělávalo, překoná jen několik z nás.

Fotografie mi pomáhají nezapomenout na krásy dětství, příjemné chvíle s rodiči, rodinou, přáteli. Proto je mi blízký zejména dokument a reportáž. Možná také proto, že dokument a reportáž mohu dělat téměř kdykoliv a kdekoliv; také finančně se s dostatečným vybavením "vejdu" "jen" asi do 50.000,- Kč. Možná i s počítačem.

Kde jsou ty doby, kdy stačilo koupit dobrý foťák s dobrým objektivem a když vynalezli lepší film, koupili jste ho a kvalita vašeho výstupu se zlepšila. Dnes si za stejným účelem musíte koupit celý foťák, protože potřebujete lepší čip.

Ve své práci se nesnažím jen o zachycení prosté skutečnosti, ale zaměřuji se na momentální výrazy jednotlivých fotografovaných osob ve chvilkách, kdy se mi na nich něco líbí. Mnohdy se jedná o pomíjivé zlomky sekundy, ale pokud se to "něco" objeví i na fotce, jsem na sebe hrd. Často se za tento výkon nejvíce pochválím sám, protože ostatní lidé považují za přirozené, že na fotkách vypadají dobře. Myslí si většinou, že vypadají dobře stále a že jsem tedy nemusel vyvinout žádné velké úsilí.

Velmi se dá ušetřit, když si fotograf rozmyslí, jaké vybavení pro své účely ještě koupit a jaké už ne. Zejména je třeba si ujasnit, co hodláte fotografovat a k jaké kvalitě (třeba i časem) budete chtít dospět. Na každý obor fotografie se totiž nejlépe hodí jiný druh objektivu nebo i fotoaparátu.

Dobrá fotografie je drahá výběrem.

Na WorkShopy se jezdí přiučit fotografové nejen z různých částí Česka, ale jsou také na různém stupni "vývoje". Vzpomínám si, že tam byl člověk, který si nakoupil drahou fotovýbavu (Nikon 100, zoomy Nikon, atd.), jezdil po tichomoří a fotografoval diáky pro svojí agenturu. Tyto diapozitivy následně promítal za peníze a poskytoval fotobankám. Večer nám je také promítnul a byly opravdu pěkné. Bylo mi divné, co se on chce naučit na Šumavě, tak jsem se ho zeptal. Odpověď mě naprosto šokovala: "No, já jsem si koupil foťák a fotím pro tu svojí agenturu. Jenže já fotím jenom na automatiku a pak musím hodně vybírat. Abych vybral to, co jste viděli, nafotografuji stovky dia-filmů, takže mě pak vyjde políčko třeba na dva tisíce korun! Já vůbec nemám představu, jak bych měl bez automatiky fotografovat. Myslel jsem, že když pojedu na WorkShop, tak se o fotografování něco dozvím a tím si zlevním náklady."

Toto byl samozřejmě extrém, nicméně řada fotografů, i dobrých, jde cestou drastické spotřeby filmů a drastického výběru. Je to dáno také tím, že to, jak bude fotografie vypadat "na papíru", není vždy zřejmé při stisku spouště, občas ani na monitoru počítače. Ne nadarmo se říká, že nůžky a koš jsou nejlepšími přáteli fotografa. ;-)

U digitálních kompaktů si musíme dát pozor ještě na jednu věc - některé fotografují jindy, než člověk chce. To vadí, když máte určitou představu, co by na vašem obrázku mělo být a správný výsledek závisí na momentu expozice.

Také já doporučuji stisknout spoušť radši víckrát. Chtěl jsem například fotografovat vlastní zasněženou zahradu z okna i se svým psem. Žádné umění, jen dokument. Vyfotografoval jsem ji dvakrát s různým výřezem. Pak mě napadlo, že kdybych byl použil blesk, pak by nejbližší strom nebyl na fotografii tak tmavý. Udělal jsem další záběr. Pak se přihnal tmavý mrak, který oddělil bílé, zasněžené střechy od oblohy. Tak jsem udělal další dva záběry. Tyto na fotkách vyšly nejlépe, ale na jednom byl hezký výřez zahrady s nahrbeným psem. Na druhém byl pes pěkně, ale výřez se mi tolik nelíbil. Takže jsem celkem udělal pět fotografií, ze kterých jsem udělal šestou v počítači, přehozením psa z jednoho obrázku na druhý.

Jedna dobrá rada, kterou jsem nevymyslel: „Na fotografii zachyťte to, kvůli čemu mačkáte spoušť.“ Když se vám líbí oči, nemá cenu fotit celou postavu, půlku postavy, možná ani celou hlavu. Je to jeden příklad za všechny, ale až vám někdo řekne, že se mu vaše fotka nelíbí, protože je na ní uříznutý kus hlavy, tak ho můžete poslat, kam chcete. Bývalé představy o ořezech už vzaly za své. Ale i tak není úplně jedno, jak a kde se fotka ořízne. Ale to už by bylo povídání na dlouho.

Když dnes něco koupíte, těžko zítra koupíte něco jiného.

Vzhledem k tomu, že fotografie je nejen o penězích, ale také o naučených pohybech, na něž při fotografování nemyslíte (ale na něž při tom nesmíte zapomenout), nedoporučuji střídavě fotografovat s více fotoaparáty.

Pokud si řeknete, že si "zatím" něco koupíte a pak se uvidí, tak se už tímto rozhodnutím zařazujete mezi tvůrce průměrných fotografií a ani o tom v tu chvíli ještě nevíte.

Zde narážím na fakt, že fotografie má nejdříve vzniknout v mozku fotografa a nikoli výběrem z bezmyšlenkovitě "nacvakaných" záběrů. Vaše zařízení musí vašim myšlenkám stačit.

Například sport sice můžete fotografovat "obyčejným" fotoaparátem, ale pokud vaše zařízení nestihne doostřovat, nebo váš objektiv nebude mít světelnost k použití dostatečně krátkého času, váš foťák nebude mít dostatečnou rezervu ve velikosti ISO, budete nuceni tvořit s uspokojivou kvalitou většinou "obyčejné" záběry, které nikoho moc nezaujmou, protože na víc vaše zařízení, nebude stačit. Nebo zjistíte, že na váš, už tak drahý přístroj, neseženete potřebné příslušenství a bez něj neuděláte zajímavou sportovní, či jinou fotografii. Toto zjištění spolu s faktem, že již nemáte dost peněz, vám může vzít chuť do fotografování a nakonec třeba zklamaně skončíte u lepší rodinné fotografie. (na kterou stejně potřebujete vybavení alespoň za 15 000 - 20 000 Kč)

Ideální je situace, kdy zakoupené foto-zařízení umí dělat věci, které chcete, hned. Pak od začátku děláte, co jste dělat chtěli, aniž by vám v tom bránila nějaká vlastnost vašeho vybavení. To, že na fotografii ještě nebude vše tak, jak jste chtěli, se časem jistě zlepší. A navíc – počítače dnes umí zázraky. :-)

Radost z fotoaparátu, radost z fotografování!

Pokud někdy budete váhat mezi více fotoaparáty, z nichž každý bude splňovat vaše požadavky, nechte si v obchodě sestavit od každého kombinaci, kterou budete nejčastěji používat a zkuste si s ní udělat "hmatovou zkoušku". Berte fotoaparáty do ruky a zkoušejte si s nimi pohyby, které budete při focení dělat, včetně přenastavování korekcí a pod. Zkoušet v obchodech můžete i týdny, ale nezkoušejte si odnášet práci domů - nemají to rádi. ;-) Který typ vám bude nejlépe "sedět", ten kupte. Vyplatí se to, věřte mi. (V Praze u Škody (Vodičkova ulice) mi před Vánoci ochotně sestavili a dali do ruky k vyzkoušení zařízení za 150 000,- Kč.)

Před nedávnem jsem byl na workshopu, který pořádala Nikon škola. Fotili jsme modelku za denního světla. Nikdy nečekejte nějaké výjimečné fotografie z workshopu, prostě se ptejte a učte. Nicméně bych se chtěl podělit o dva postřehy. Modelka, v reálu pěkná žena, pěkně nalíčená, mi doma při zkoumání fotografií už nepřipadala tak hezká, jako tam. Šlo hlavně o výraz tváře a úsměvu. Najednou to byl někdo jiný. To, že se to při focení stává, vím, ale tady to bylo výrazné a na všech fotografiích. Ještě teď z toho mám divný pocit.

Druhý postřeh je trošku veselejší. Přestože workshop pořádali Pražáci, účastníci byli doslova ze všech koutů Čech. Přestože byl pořádán s podporou firmy Nikon, přijeli i majitelé Canonů a dalších značek. Na závěr workshopu jsme dostali několik reklamních drobností ve velké papírové tašce s velkým nápisem „Jsem NIKON.“. A já si tak představoval, jak takový hrdý majitel Canonu ráno před workshopem otevře skříň, pečlivě z hromady příslušenství značky Canon vybere, co si vezme s sebou a odjíždí na workshop. No a večer přijede s obrovským nápisem „Jsem Nikon“.

o o o

O kritice.

Někdy se pak stane, že budete mít možnost své výtvory ukázat podobně zdatným kolegům. V tomto případě si, prosím, důkladně rozmyslete, než je požádáte o zhodnocení svých fotografií. Může se stát, že ve snaze pomoci vám, najdou na vašich fotografiích tolik chyb, že přestanete mít chuť fotografovat.

Na druhou stranu je však třeba zjišťovat, jaké chyby mají vaše fotografie, abyste se jich příště vyvarovali. Také je třeba vybrousit názor o tom, co vy sami považujete za chyby a proč. Já to řeším tak, že fotografie, které momentálně považuji za nejlepší, ukazuji jen lidem, kteří je určitě pochválí. Pokud se člověk ve fotografování zlepšuje, tak se z těchto nejlepších fotografií časem stanou druhé nejlepší fotografie a ty dávám hodnotit.

Občas si zaplatím foto-kurz, vedený proslulým fotografem, který zároveň někde vyučuje obor fotografie. Tam se naopak snažím přivézt své nejlepší fotografie, protože jednak chci znát skutečně odborný názor na své současné dílo, ale zároveň vím, že tito lidé jsou zvyklí hodnotit tak, aby jejich kritika byla ještě stravitelná. To se týká hlavě starších matadorů fotografie. Mladí vám řeknou, co je „trendy“ ale například o zlatém řezu nemusí vědět více, než že to už někde slyšeli. A přitom je to jeden ze základních kamenů fotografie.

Od fotografa Josefa Ptáčka jsem se naučil hledět na své fotografie a položit si nad nimi tyto otázky:
Mají tyto fotografie nějakou viditelnou vadu? (např. vady z Photo life, ořez, umístění toho, o co nám při fotografování šlo)
Jsou tyto fotografie něčím pozoruhodné, obecně zajímavé, sdělné?

Pokud následují odpovědi NE, ANO, pak se jim obvykle dále věnuji.

Ovšem uvědomte si, že každý fotograf, včetně těch nejlepších, je nejvíc spokojený s fotografiemi, které dělá sám (jinak by je dělal jinak). Proto berte kritiky - fotografy s rezervou.

Na druhou stranu, sebeuspokojení může brzdit až zastavit vývoj vaší fotografie. Já říkám, že chvála je sice příjemná, ale kontraproduktivní.

Fotografie na výstavu a do alba nejsou tytéž.

Nedávno se někde nějaký člověk dozvěděl, že jsem fotograf. Také fotografoval a tak se zeptal: "Tak mi radili, abych, když fotografuji, dělal fotky bez okolí, s rozmazaným pozadím. Tak to fotografové prý dělají. Jenže to bych pak ani nepoznal, kde jsem to fotografoval a co se tam dělo!?"

Na některé otázky se těžko odpovídá zběžně, navíc většina lidí, když fotografuje, tak je spokojená s tím, jak to dělá i kdyby se to jiným zdálo příšerné. Fotografují, aby později oživili vzpomínky. Navíc na té argumentaci něco bylo.

Výstavní fotografie pro širokou veřejnost je dělána tak, aby si žila vlastním životem, je odosobněná, často lehce (někdy i těžce) přiaranžovaná (dokonce i dokumentární). Aby zapůsobila jako samostatný zrakový vjem, například jako symbol doby apod.

Nehledě na pracnost "výroby" takové výstavní fotografie, případně na její náhodný vznik, není to typ fotografie, pro který bychom si většinou kupovali fotoaparát.

Já jdu cestou kompromisu, kterému se říká album. Dříve to bylo skutečné album se zasunutými fotkami, dnes jsou to složky, podadresáře v počítači, ale princip je stejný. Fotky rozděluji do let, roky do měsíců a v měsících dělám podadresáře pro jednotlivé akce. Případně tam ještě přihodím podadresář s několika nejlepšími RAW soubory, kdybych se k některým snímkům někdy vrátil a chtěl z nich něco dodatečně „vytěžit“. Různé programy na třídění fotografií nemiluji, neboť nové přicházejí a staré odcházejí. Každý má to třídění jiné a vůbec – zdá se mi moc pracné každou chvíli říkat nějakému programu, co od něj chci.

Lidé chtějí být na fotografiích krásní.

Největší úskalí reportážní fotografie je to, že si ji fotografovaní lidé mnohdy pletou s fotografií aranžovanou.

Lidé jsou zvyklí se vídat v zrcadlech, do kterých se na sebe většinou uvolněně usmívají a vidí se stranově obráceně. Stejně tak v atelieru se učešou, uvolní, usmějí a většinou se tento příjemný, nahraný úsměv dostane na fotografii. (Přesto ne vždy. :-) Nicméně, vzhledem k tomu, že každý má nějakou představu o své kráse, líbí se převážné většině fotografovaných snímky, které se nelíbí reportážnímu fotografovi. Pro toho mohou být bezvýrazné a nezajímavé, protože nijak necharakterizují fotografovaného ani jeho činnost.

Uvážíme-li že reportážní fotografie je navíc fotografií nevyžádanou a tedy v zásadě okolím nechtěnou, není žádný div, když se občas fotografovaný spíše rozezlí nad výsledkem fotografovy práce, než aby ji pochválil. Přitom ostatním se stejná fotografie může líbit. Hodnocení fotografovaného je vždy neobjektivní a fotograf k němu nemůže přihlížet při hodnocení své práce!

Pozn.: Říká se: "Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu!" Fotograf je jen zrcadlo. Může nastavit přístroj, může se nějak postavit, může předpokládat určité gesto, ale v momentu expozice už může jen pevně držet fotoaparát a doufat. Navíc přes sklopené zrcadlo přístroje, fotograf vlastní záběr nevidí. Přesto mu často lidé nadávají za to, jak sami vypadají :-( V ateliéru je to samozřejmě trochu o něčem jiném.

To, že na fotografii lze zachytit fotografovaného člověka, osobně považuji za omyl. Věřím tomu, že vždy zachytíme něco natolik podobného, že lze prohlásit, že se jedná o fotografovaného člověka. Snad je to i tím, že jde o obraz člověka, zachycený ve zlomku sekundy a protože lidi kolem nás vnímáme komplexněji, nelze fotografii přeceňovat natolik, abychom nad ní mohli bezezbytku říci - toto je fotografovaný člověk. Chci tím říci, že na nás často působí i osobnost fotografovaného, která však na fotografii není vidět. Proto se fotograf může osvobodit od marné snahy zachytit komplexní osobnost člověka a s klidným svědomím si může "nějakou" osobnost vytvořit stisknutím spouště ve vhodný okamžik, nebo aranžováním fotografovaného. Když uděláte hezkou fotku, tak je každému jedno, zda vychází ze skutečnosti nebo ne.

Mnohem věrněji jsou, podle mého, lidé zachyceni na video, přestože osobně video považuji pouze za doplněk fotografie. Tuto větu jsem napsal před několika desetiletími, stejně jako některé části tohoto webu a je zajímavé, že v tomto se můj názor za tu dobu nezměnil. Ale je fakt, že dnes si mohu doplňkové video natočit stejnou zrcadlovkou, jakou fotím fotky :-). No a pak ještě vším možným i nemožným. :-)

o o o

Naučte se předvídat pohyby fotografovaných!

Z fotografova oka přejde obraz do mozku, ten rozhodne, zda dá povel prstu ke zmáčknutí spouště, prst zmáčkne spoušť, sklopí se zrcadlo přístroje a otevře a zavře závěrka. Než se všechno toto stane, proběhne většinou na fotografované scéně až několik změn. (Nemluvě o reakčních dobách kompaktů.)

S touto časovou prodlevou musíte při fotografování počítat. V běžné reportážní fotografii se fotografovaný soustředí na zdárný výkon toho, co právě dělá a může se stát, že jeho činnost způsobí náhlý zvrat ve výrazu jeho tváře, nebo postoje, v momentu expozice. Pokud se tedy fotografovaný v kritické šedesátině vteřiny, na základě nějakého podnětu, zatváří "jako debil", má to na fotografii. S tím se nedá nic dělat, ale fotograf by měl mít alespoň hrubou představu o budoucím stavu toho, co fotí, tedy stavu v době expozice. (Zmíněná fotografie při tom může klidně vyhrát nějakou soutěž, zatímco fotograf vzpomíná na ambulantní ošetření po hodnocení fotografovaným. :-) )

Neprošvihnout, ale neukvapit se.

I když fotíte např. přítele, spadlého do záchodu, je velmi pravděpodobné, že se pořízené fotografii ještě dlouho budete smát, ale pro nezúčastněné fotografy nebude tato fotografie "nic moc". (V tomto případě doporučuji: nafotit více obrázků, vybrat, udělat výřezy a .... a dát v rámečku fotografovanému - např. k narozeninám ;-)

Ale vážně: Jistý velikán reportážní fotografie říká, že cesta informace od oka k prstu na spoušti se nemá nikde zdržovat, projít přímo. Fotograf má stisknout spoušť, když oko uvidí něco zajímavého. Bez přemýšlení o záběru.

Pokud uvážíme, že dobrá fotografie musí mít i nějakou tu kompozici, jde o grif skutečného profesionála.
Vzpomínám si na případ, že jsem fotografoval psa, boudu, a strom. Když už jsem v hledáčku naposled kontroloval kompozici, říkal jsem si: "Když budeš ještě chvíli čekat, pes uteče a bude to v pr--li." (a odhadl jsem budoucnost přesně).

Prostě čekáte, jestli to za sekundu nebude lepší záběr a pak zjistíte, že ne, aniž byste zmáčkli spoušť. Ale když ji zmáčknete a netrefíte se, tak to vyjde skoro nastejno.

o o o

Na fotografii není vepředu a vzadu, ale nahoře a dole!

Fakt, že při fotografování převádíme prostor do plochy(!) je celkem obecně známý, ale počítat s ním před stiskem spouště občas dělá problémy asi každému. Zkuste si například vyfotografovat dva lidi na zvedající se louce vyplňující většinu snímku, kteří půjdou např. 10 - 15m za sebou šikmo dolu (jeden bude na fotografii menší, druhý větší, jeden výš, druhý níž - to, že jdou za sebou si domyslí až lidský mozek na základě zkušenosti). Pro pozorovatele fotografie je ale podvědomě přednější zakomponování těchto lidí do ploch v obraze, než sdělení, že jdou za sebou s kopce. Nebo se podívejte na tento obrázek.

Převod prostoru do plochy může zásadně změnit dojem z vaší fotografie. Pokud například tlustého (plnoštíhlého) člověka vyfotíte mírně z boku, může se na fotografii jevit štíhlejší. Přitom nemusí být na první pohled zřejmé, čím je to způsobeno. (Některé muže je například lepší fotografovat zepředu, než z boku ;-) To samé platí i o částech lidského těla, kdy např. příliš hubená ruka, vysunutá před fotografovanou část těla, působí silněji (a "zasunutá" naopak).

Vzdálené předměty sice nevnímáme, ale jsou tam!

Musíte si uvědomit, že jedním z nepříjemných důsledků převodu prostoru do plochy je, že součástí kompozice vašeho snímku budou všechny, i velmi vzdálené předměty, světla, osoby. Pro potlačení tohoto jevu se fotografuje s malou hloubkou ostrosti, čímž se obvykle dosáhne rozmazání pozadí, které pak tolik neruší. (Ale stále tam je!)

Pozor na případ, kdy je sice pozadí rozmazané, ale tvoří barevné shluky, které oku nelahodí a kompozici fotografie pak ruší!

S převodem prostoru do plochy souvisí také případy, kdy je lepší zoomem udělat menší výřez a zachovat perspektivu, která se vám líbí (nenatáčet fotoaparát příliš nahoru či dolů) a konečný výřez udělat až pod zvětšovákem nebo v počítači.

Velikost fotografie.

Jak již jsem napsal výše, fotografie zůstane fotografií, tj. kusem papíru s obrázkem, mockrát menším než skutečnost. Také s tím je třeba již dopředu počítat, použít zoom a fotografovat jen to, co považujete za zajímavé. Pokud se vám např. líbí šnek, nemá cenu s ním fotografovat celou louku, i když je pěkná, Na fotografii by měl být jen jeden hlavní motiv.

Někdy také stačí třeba pokleknout, tím změnit perspektivu, manželku nemít v popředí celou, ale jen od pasu nahoru a již se vám může do pozadí vejít např. kašna nebo dům. Při tom každý pozná vaši manželku i dům.

Zkuste si nějakou vaši lepší fotografii (ne velký detail) nechat udělat na rozměr 20x30 lesk. Pravděpodobně zjistíte, že jste lepšími fotografy, než jste si mysleli. Nebo naopak. ;-)

Je pravdou, že různí zástupci výrobců objektivů vás budou přesvědčovat, že dobrý fotograf by měl mít objektivy se světelností nejlépe f=1,4 nebo v nejhorším případě f=1,8, protože jsou to z různých důvodů vynikající objektivy. To je pravda. Tyto objektivy neřeší jen ostrost, ale také „rozmazanost“. Takže s levnějším objektivem třeba dosáhnete stejné ostrosti, ale rozostřené pozadí nebude vypadat tak dobře, jako s objektivem o 15-20 tisíc dražším. Také při focení v protisvětle si budete moci dovolit více. Při použití clony 1,4 je ale velmi malá hloubka ostrosti a je dost obtížné zaostřit členitější plochy, natož pohybující se osoby. Podle mého ale lze fotit bez extrémních podmínek a ušetřit spoustu peněz. Na druhou stranu, když máte svoji fotku, kterou v počítači zvětšujete, zvětšujete, zvětšujete, … a pořád je ostrá, tak je to zážitek k nezaplacení. :-)

O Zlatém řezu.

Zlatý řez je odborný termín. Ve zkratce jde o to, že když umístíme nejzajímavější část obrazu na fotografii do některého z jejích rohů, říkáme že je tato část obrazu umístěna ve Zlatém řezu. (pod slovem "roh" si představte asi prostředek čtvrtiny snímku) Teorie Zlatého řezu říká, opět zkráceně, že oko "čte" fotografii úhlopříčně od pravého dolního rohu k levému hornímu. Pak se soustředí na ostatní rohy. O Zlatém řezu si určitě přečtěte u odborníků. Je to fotografický základ. Chci vám jen poradit: dívejte se na cizí vystavované snímky a sledujte, co a jak mají umístěno ve Zlatém řezu, jak to na vás působí. (a jak by působilo jiné umístění)

Zároveň upozorňuji na pravidlo, kdy horizont, nebo jiné přírodní dělení nemá procházet středem snímku, spíše jeho třetinou. Toto pravidlo lze porušit tehdy, pokud chce fotograf upozornit např. na symetrii v obraze (např. odraz ve vodě, podobnost architektonických linií a pod.)

Skutečně vodorovné přímky mají být i na fotografii vodorovné (až na opodstatněné výjimky - viz Vzdálené předměty).

o o o

Minilaby - kdo šetří, má možná za tři ...

Alespoň jednou nelitujte energie a peněz. Vyberte si několik fotografií, o které nejvíc stojíte. Ty si pak nechte zhotovit ve všech dostupných minilabech. Budete překvapeni, jak rozdílné výsledky obdržíte!

Při vyzvedání fotografií v minilabu se nestyďte reklamovat fotografie, které se vám nezdají být dobře udělané! Ještě se mi nestalo, aby mi fotografie nepředělali.

Vědět, jak má vypadat kvalitní fotografie, to je základ!

Z nedávné doby mám zážitek z jedné foto-sběrny: Paní udělali fotografie napoprvé naprosto šíleně. Jednu - nějaký podmořský záběr - úplně nereálně modrou, druhou - maják na pobřeží - nereálně tmavou. Ta modrá vypadala docela umělecky. Přesto by každý zkušenější fotograf poznal, že jí fotografie "zvorali" modrým závojem a expozičně. To však nebyl případ této paní. Té se naopak tolik líbily, že si je nechala udělat znovu, ale větší. Jenomže větším fotografiím věnoval zpracovatel více péče a udělal je nejlépe, jak to jen šlo. Paní je rozbalila a pak už jen řvala na chudáky ve sběrně, že takovéhle fotky nechtěla, že jsou hnusné, že je chtěla mít jako tamty a že chce vrátit peníze.

K tomuto jedno doporučení: Pokud budete chtít předělat již zhotovenou fotografii, vždy tuto nechte jako podklad, oproti kterému uplatníte změny, a napište k ní například: "světlejší a trávu ne tak brčálovou"; neboť obsluha minilabu není vševědoucí.

Ti, co si dělají barevnou fotografii doma, by vám jistě řekli, že minilaby neumí kvalitní fotografii udělat. My ale zůstaneme při zemi v minilabu a řekneme si, co sledovat, abyste nedopadli, jako zmíněná paní.

V minilabu ovlivnit (a reklamovat) lze: světlost (tmavost), barevnost ("spařený" obličej (barva pleti), brčálová tráva, žlutý nádech od mírně zapadajícího slunce), nesprávné umístění filmového políčka oproti papíru (tmavý/světlý pruh na fotografii).

Zejména je třeba kontrolovat, zda je na fotografii správně tmavé a barevné to, na čem vám záleží. U osob to bývá obličej.

Vzpomínám si, jak mi udělali z "bělocha" v popředí "černocha" a argumentovali tím, že náměstí v pozadí je uděláno správně, takže není co reklamovat. Naštěstí tehdy stačilo připomenout konkurenci, která by jistě pochopila, že mi šlo o člověka v popředí více, než o náměstí. Měli štěstí, jinak bych asi začal řvát, což by mělo být až na úplně posledním místě, ale nakonec - i zákazník si musí vychovat svého prodavače.

V minilabu ovlivnit (a reklamovat) lze obtížně: ostrost, kontrast, někdy barevný nádech. (v těchto vlastnostech se jednotlivé minilaby liší)

V každém případě doporučuji, abyste si vybrali minilab, kde vám vyjdou vstříc a bez problémů budou schopni splnit vaše požadavky.

Naopak nedoporučuji sběrny, protože případná inzultace pachatele nekvalitní práce je nemožná a reklamace zdlouhavá.

Sběrny přes internet pod stejnou značkou, například AZ Foto, umisťují zakázky rovnoměrně do svých minilabů, takže dvě zakázky mohou dělat jinde, což může být problém.

Nebojte se výřezů!

V některých minilabech lze požádat o výřez. Je potřeba si zjistit, kde dovedou udělat výřezy, případně s jakými omezeními. Pak si nechat udělat zkušební malou fotografii a na ni obsluze minilabu nakreslit požadovaný výřez. Pokud nebude poměr stran vstupu stejný jako výstupu, je třeba se rozhodnout, zda obrázkem pokrýt celý výstupní formát i za cenu ořezu původního snímku, nebo nechat původní s bílými okraji v místech, kde se liší výstupní formát od vstupního.

Zkuste si výřezy a budete překvapeni, o kolik lépe budou vypadat vaše fotografie.

Co film, to jiný barevný nádech.

Pokud fotografujete na různé druhy filmů, tak mají vaše fotografie pokaždé jiný barevný nádech. Každá značka filmu je totiž jinak citlivá na různé barvy. Například Fuji je léta vstřícnější k zelené, Kodak k červenohnědé, Agfa k červené, atp. Filmy se také liší kontrastem a zrnem. Kodak se mi zdá oproti Fuji méně kontrastní. Tyto rozdíly trvají, přestože se všechny firmy snaží o co nejpřirozenější podání barev. Nádechy barev lze kompenzovat v minilabu, ale jen do určité míry. Vyberte si tedy, jaká kombinace filmu a papíru vám bude barevně vyhovovat a na tu pak fotografujte. Mě vyhovuje Fuji nebo Kodak na Fuji papír.

o o o

Nebojte se starých knih!

V každé knize o fotografii najdete spoustu informací, které ve své praxi nevyužijete. Dokonce i na WorkShopech je to podobné. Musíte si tedy půjčit knih více a z toho, co budete číst, ze střípků, které vás budou zajímat, si složit vlastní mozaiku informací, které budete využívat. (Například okopírováním některých stran.) Zejména ve starších knihách je hodně místa věnováno složení a výrobě roztoků pro domácí výrobu fotografie, což dnes není zrovna aktuální. Podle mne sice má cenu tyto knihy číst, ale nemá cenu si je kupovat - ještě existují veřejné knihovny.

Protože fotografie po technické stránce vychází ze základních zákonů optiky a fyziky, bývá v knihách, které pocházejí z dob masovějšího rozšiřování fotografování u nás (60.-70. léta minulého století), více podrobností o základech fotografování, než v knihách z dnešní doby. Tyto základy zůstávají stejné, přestože je fotografie dnes barevná a fotoaparáty automatické, nebo digitální. Je také pravdou, že pokud umíte ovládat dnešní, alespoň poloprofesionální, fotovybavení (přečtete si návod) a pokud máte představu, co chcete, uděláte dobrou fotografii, aniž byste museli tyto základy znát. Bez jejich znalosti však bude vaše nejlepší fotografie stejně dobrá, jako fotografie (skoro) každého jiného s podobným vybavením.

Také bez znalosti práce v PC programech Adobe Light Room, Photoshop, nebo Camera RAW se výrazně neposunete.

Základy závislosti clony, času a citlivosti filmu jsem pro vás shrnul zejména v části "Převodní tabulky".

o o o

Vítězství patří těm, kteří v něj věří nejvíce a nejdéle!

Tato věta je sice z filmu Pearl Harbor, nicméně je obecně platná. Pokud člověk nemá zrovna štěstí a musí se "nahoru" pracně vypracovávat, pak na své cestě vzhůru míjí "hrobečky talentovaných malověrných". Vůle zvítězit je totiž víc než talent a někdy přemůže i smrt. (Ta část o smrti se netýká fotografie doslova.)

Nicméně - uvědomte si, že všechno v životě má svou cenu a vítězem bývá ten, kdo zaplatí víc než ostatní. (Fotografové platí např. časem stráveným nad fotografiemi.)

Přeji všem dobré světlo. Marek Svatoš.