Srovnání - vyplatí se digitál nebo analog?

Tomáš Zámostný - 3.5. 2003

Pokusíme se zhodnotit, zde je v dnešní době výhodné ještě pořizovat klasický analogový fotoaparát, nebo je lepší vybírat pouze mezi digitálními přístroji. Článek se orientuje na přístroje do 8 000 Kč v obou kategoriích a je tak určen zvláště začínajícím uživatelům.

 

Začnu dost známou a otřepanou, o to více ale pravdivou, větou. Před samotnou koupí přístroje si je hlavně potřeba uvědomit, na co vlastně fotoaparát budeme používat a co od něj očekáváme. A právě při tomto výběru a přemítání se vám budu snažit v tomto článku pomoci. Nemusí to totiž být tak jednoduché, jak se na začátku zdá...

 

Zase ty peníze...

 

Do hry při výběru zasahují hlavně peníze. Je mi jasné, že mezi čtenáři se najde dost takových, pro které tento aspekt nebude hrát roli, ale většina jich asi bude hledat přístroj s nejlepším poměrem cena/výkon (někdy bohužel i na úkor výkonu). Pro levné přístroje jsem tedy stanovil hranici 8000 korun (jak v oblasti digitální, tak analogové).

 

Velice zjednodušeno...

 

V této stati se budu snažit alespoň zjednodušeně popsat princip práce jednotlivých typů fotoaparátů. Začneme poněkud nostalgicky, tedy klasickými fotoaparáty, které v tomto článku označuji jako analogové. Každý z nás si jistě pamatuje hodiny fyziky na základní, či střední škole, kde se této látka probírala. Přesto si neodpustím malé zopakování a shrnutí. Jako záznamové médium se zde většinou používá klasický film, který se označuje jako kinofilm. Jeho šířka je 35 mm. Film je rozdělen na políčka, jejichž počet vyjadřuje počet fotografií, které lze „vyfotit“. Tím je tedy dána kapacita „paměti“. Samotné zaznamenání fotografovaného objektu probíhá po otevření expoziční klapky, které je způsobeno stiskem spouště. Tím, že se klapka otevře (a v podstatě okamžitě uzavře), se film osvětlí a scéna před objektivem se na něj přenese (tomuto procesu se říká expozice). V závislosti na typu fotoaparátu se poté film buď motorově, nebo ručně převine a připraveno je další políčko, což se rovná dalšímu záběru. To je velice zkráceně princip zaznamenávání scén pomocí analogového přístroje. Nyní se přesunu o několik let dopředu a budu se věnovat přístroji digitálnímu. Zde zvolím poněkud podrobnější výklad, protože „digitální princip“ se ještě tak nezapsal do podvědomí běžných uživatelů fotografických přístrojů.

 

Princip digitálů

Hlavním rozdílem digitálů oproti klasickým přístrojům je absence fotofilmu. Místo něj se jako záznamové médium používá elektronický snímací prvek. Ten se označuje zkratkou CCD. Je to vlastně rastrová mřížka, v které je umístěno velmi mnoho dalších snímačů, které určují intenzitu světla, jež na ně dopadá (udává se ve stupnici od 0 do 1000). Aby byly tyto snímače schopny zaznamenat i barvu světla, umísťují se před ně barevné filtry, které říkají, která barva bude na snímač dopadat a která nikoliv. Tyto informace předává CCD dále paměťové jednotce, která je patřičně převede a uloží jako obrázek v některém známém formátu (například jpg)

 

Co jsou vlastně ty megapixely?

 

Jistě jste se při výběru nového digitálního miláčka setkali s pojmem magapixel, označovaným zkratkou Mpx. Určitě vám také neunikla přímá úměrnost mezi počtem Mpx (neboli rozlišením fotoaparátu) a cenou přístroje. Pokud ještě, nevíte co tato tajemná zkratka označuje, vězte, že je to právě počet snímačů umístěných v hlavním elektronickém rastru (viz. odstavec výše). Pokud tedy přístroj disponuje rozlišením 4 Mpx, znamená to, že rastr jeho CCD obsahuje 4 miliony světločivných snímačů. Samozřejmě platí, že čím víc snímačů přístroj obsahuje, tím kvalitnější fotografie je schopen vyrobit (alespoň co se rozlišení týče).

 

To je všechno?

 

Ne, zdaleka ne. Ve světě fotografie existuje ještě další řada údajů, jejichž význam je, při rozhodování o novém přístroji, dobré alespoň tušit. Prvním z nich je parametr ISO, neboli citlivost na světlo. Jistě jste si této hodnoty všimli i na krabičkách od klasických kinofilmů (běžné rozmezí je od 100 do 400) kde udává přesně to samé. ISO 100 značí citlivost nejmenší (k dobré fotce budete potřebovat hodně světla), naopak fotografie pořízená s ISO 400 bude kvalitní i za šera.. Bohužel elektronický snímač obsažený v „digitálu“ svoji citlivost nikterak měnit neumí, a tak nezbývá, než si poradit malým zlepšovákem. Ten spočívá v tom, že při zvýšené citlivosti bude přístroj přiřazovat vyšší hodnoty intenzity i k paprskům světla, které této intenzity nenabývají.

Přeloženo: pokud na snímač bude dopadat světlo o intenzitě 500 (při nastavené základní citlivosti) tak ho díky zvýšené citlivosti snímač vyhodnotí jako světlo o intenzitě 1000.).

Z toho tedy vyplývá, že se zvýšená citlivost uplatní zejména za horších světelných podmínek. Musíme ale počítat s poněkud horší kvalitou výsledné fotografie (více či méně se na ní objeví takzvaný šum).

 

 

Jiní, ale přesto stejní

 

Asi jedinou téměř stoprocentně identickou části používanou u obou technologií je objektiv, neboli optická soustava čoček. Ten má za úkol obraz, který se nachází před ním, patřičně zaostřit a přenést ho na záznamové médium (ať už je to CCD, či kinofilm). U objektivů se můžete setkat s dvěmi základními hodnotami. První z nich je „f“ označující ohniskovou vzdálenost, pod druhou „F“ se skrývá světelnost. „f“ nám označuje v podstatě to, co se na fotografii vejde (například, když se f=50 mm, označuje to skoro běžný pohled lidského oka, při f=30 mm se ale jedná již o širokoúhlý záběr). U kompaktních přístrojů nejnižší třídy je f pevně stanovené, u dražších foťáků ho máte možnost měnit pomocí funkce ZOOM. Druhým zmíněným bylo písmeno F, které -jak již bylo řečeno- představuje světelnost objektivu. Pod pojmem světelnost si můžete představit množství světla, které projde přes optickou soustavu až ke snímacímu prvku. Obecně platí, že čím menší je F, tím jsou fotografie kvalitnější.

 

 

Ale co má stará alba?

 

Zásadní otázka většiny potencionálních budoucích uživatelů digitálních přístrojů : „Kam se ale mé výtvory ukládají, když v nich není film?“ A právě zde přichází snad největší trumf digitálů: místo filmu mají vnitřní paměť, nebo ještě lépe externí paměťová média, na která se fotografie ukládají (můžete si je představit jako paměťové karty vkládané do foťáku podobně jako výměnné pevné disky do PC). Zaznamenané fotografie se tak nepočítají na několik desítek (jako u analogových soků), ale přímo na stovky. Kapacity těchto záznamových médii se v závislosti na typu pohybují od 8 MB až k řádu GB. Vaše výtvory pak jednoduše přenesete do PC (buď pomocí čtečky paměťových karet nebo přímo z fotoaparátu), kde je pak můžete libovolně upravovat a dále ukládat a třídit…

 

Praxe…

 

V předcházejících řádcích jsme si tedy popsali základní principy práce fotoaparátů jak digitálních, tak starších analogových. Nyní se budeme věnovat tomu, jak a podle čeho se má budoucí uživatel rozhodovat při koupi jednoho z nich.

 

Analogové přístroje

 

Vesměs platí, že za osm tisíc korun si již můžeme dopřát velice kvalitní značkové přístroje se širokou škálou funkcí. Jako příklad můžeme jmenovat Canon Prima Super 105 QD KIT, či Nikon Lite Touch Zoom 70 QD. Od všech těchto jmenovaných přístrojů můžete samozřejmě čekat kvalitní fotografie (v rámci možností kinofilmu).

 

 

Digitální přístroje

 

Zde již bohužel heslo „za málo peněz hodně muziky“ neplatí. Za osm tisícikorun totiž najdeme v nabídce obchodů pouze průměrné přístroje. Na druhou stranu budou ale amatérovi skvěle vyhovovat. Jednak bude kvalita fotografií přijatelná a jednak se zbytečně nebude topit v menu s množstvím funkcí o kterých v životě neslyšel. Pro běžného člověka přístroje za 8 000 tedy představují příjemný kompromis mezi jedním extrémem „zapni a foť“ a druhým „zapni, nastav vyvážení bílé atd. a poté až foť.“ Pokud by se našel někdo, kdo oželí například i blesk, LCD displej a veškeré ostatní funkce související s jeho přítomností, tak má důvod se upřímně radovat – digitál pořídí již od zhruba 2000 Kč (což se rovná ceně analogu nižší střední třídy). Jako zástupce přístrojů kolem 8000 bych mohl jmenovat například Nikon CoolPix 2000 (2,14 Mpx) nebo Olypmus C-220 ZOOM (2,0 Mpx). Mimo tyto dva přístroje těsně na cenové hraně můžeme na našem trhu zakoupit ještě spoustu dalších daleko levnějších. Za všechny jmenuji Mustek GSmart Mini (I, II, III), Umax AstraPix 420, 430, 480 a 490. Vesměs se jedná o přístroje s rozlišením kolem 1 Mpx a cenou do 5000 korun

 

 

Pro a proti

 

Shrňme klady a zápory jednotlivých skupin fotoaparátů:

 

Analogové přístroje (do 8000 korun)

 

Plusy

  • za tuto cenu lze pořídit velice kvalitní přístroje s dostatkem funkcí

  • kvalitní optická soustava

  • většinou jednoduché ovládání, kterému se nový uživatel nemusí dlouho učit

Mínusy

  • na konci máme opět fotografii na papíře v podstatě s nulovými možnostmi dalších úprav

  • přístroje jsou většinou větší a těžší než jejich digitální kolegové

  • nákladný provoz (kvalitní filmový materiál)

 

Digitální přístroje (do 8000 korun)

 

Plusy

  • digitalizace fotografie (+ možnosti dalších úprav)

  • malé rozměry a hmotnost (jako příklad je opravdu mini Mustek Gsmart s rozměry platební karty, či „cigaretový“ Umax 480)

  • ekonomický provoz (nulové náklady na film a vyvolání…)

 

Mínusy

  • oproti „analogům“ za 8000 menší možnosti a horší optika

  • pro fotografii při bližším ohledání srovnatelnou s kinofilmem nedostatečné rozlišení